Odvážná a statečná bojovnice za spravedlnost. Burešová proměnila českou justici

Dagmar Burešová jako advokátka zastupovala stovky lidí. S odvahou se prala za práva těch, kteří se zprotivili režimu – hájila dělníky z dob totality i disidenty. Zastupovala Milana Kunderu, Ivana Medka nebo Karla Kyncla. Při obhajobě matky Jana Palacha se statečně postavila proti lžím, které o Palachovi šířil komunistický hodnostář Vilém Nový. Po roce 1989 se jako první polistopadová ministryně spravedlnosti pustila do reformy justice.

Dagmar Burešová, rozená Kubištová, se narodila v roce 1929 v Praze. Po absolvování gymnázia se rozhodla studovat práva. Její otec, známý pražský advokát, jí studium rozmlouval. Měl obavy z proměny právnického povolání po komunistickém puči v roce 1948. Dagmar si však studium prosadila a následně úspěšně vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Již během studií prokázala Dagmar velkou odvahu a touhu pomáhat. V roce 1948 hledala úkryt pro studenta práv Jana Tumlíře. Ten pocházel z velmi dobře situované rodiny – jeho matka byla za první republiky poslankyní Národního shromáždění, otec pracoval ve Státním statistickém úřadu.

Kvůli komunistickému režimu se pokusili uprchnout, studentovi se přechod hranic nepovedl a byl odsouzen k odnětí svobody. Z vězení však utekl a požádal o pomoc právě Dagmar. Ta pro něj sehnala úkryt a měsíc se o Jana starala společně s pozdějším signatářem Charty 77 Petrem Koptou. Podařilo se jim sehnat peněžní obnos, díky čemuž se Tumlíř, tentokrát již úspěšně, mohl pokusit překonat hranice znovu. Kdyby se o tomto činu režim dozvěděl, Dagmar by pravděpodobně byla vyloučena z právnické fakulty a čelila by několikaletému vězení.

Sama proti komunistickému papaláši

V roce 1950 se Dagmar Kubištová provdala za dětského lékaře Radima Bureše. Měli spolu dvě dcery – Zuzanu a Lucii. Práva dostudovala v roce 1952 a poté získala umístěnku do advokátní poradny v Praze. Později se stala advokátkou, její doménou bylo pracovní právo a náhrada škody za úrazy utrpěné v zaměstnání. Obhajovala také řadu disidentů – například spisovatele Milana Kunderu či publicisty Karla Kyncla a Ivana Medka.

Nejznámější případ převzala jako advokátka na konci šedesátých let. Student filozofické fakulty Jan Palach se 16. ledna 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí na protest proti okupaci. Poslanec a člen ústředního výboru KSČ Vilém Nový šířil teorii o tom, že Palach chtěl použít tzv. studený oheň, tedy látku, která sice hoří, avšak nepálí. Proti lžím Viléma Novéhose rozhodla postavit Palachova matka Libuše. Společně se svou advokátkou Dagmar Burešovou podala na Nového žalobu na ochranu osobnosti.

O případu rozhodovala soudkyně Jarmila Ortová, která žalobu 30. července 1970 zamítla s odůvodněním, že Nový měl právo a povinnost zaujmout stanovisko, jaké zaujal. 

Do posledního dechu

Právní zastoupení Palachovy matky přineslo Dagmar a její rodině řadu problémů. Státní bezpečnost advokátku sledovala a opakovaně ji zvala k výslechům do Bartolomějské ulice. Odebrali jí pas a mladší dcera nemohla studovat gymnázium. Přesto Burešová nikdy nelitovala, že se rozhodla do předem prohraného boje proti komunistickému hodnostáři jít.

„Nepomohla jsem jí ani tolik jako advokát, ale lidsky. Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana,“ vzpomínala Burešová po letech na zastupování Libuše Palachové v České televizi.

Tvrdila, že zbabělost by měla být trestná. „Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý,“ řekla v rozhovoru pro časopis Playboy v roce 1992.

„Marnost boje s větrnými mlýny by spoustu lidí zlomila, nebo aspoň odradila. Dášu ne. Naopak. Svítila jako reflektor a byla pro nás v té šedé normalizační mlze majákem a vzorem. Asi i proto, že se z principu nevzdávala, bojovala do posledního dechu, a přitom měla na tváři ten svůj odzbrojující úsměv,“ řekl ČTK o Dagmar předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

První polistopadová ministryně

Po sametové revoluci se stala Burešová první ministryní spravedlnosti ve vládě Petra Pitharta, který na ni vzpomínal v Hospodářských novinách. 

Když si Václav Havel připravoval na konci roku 1989 svůj novoroční projev, dal koncept přečíst několika spolupracovníkům a spolupracovnicím, popisoval Pithart události revolučního roku. Havel v projevu zmínil „pokleslou justici”, což se ale Burešové nelíbilo. „To přece nemůžeš, Václave. Nemůžeš říct pokleslá justice! Jistě ses setkal s mnoha soudci úslužnými k režimu, ale nebyli takoví všichni! Vidíš to z pozice vězně, kterému všichni vykládají, jak byli nevinní,” vysvětlovala Burešová Havlovi. 

„A ve mně zase zůstala vzpomínka, jak se sotva třínedělní ministryně pustila do prezidenta republiky. To byla celá ona: vhodná či nevhodná chvíle, prezident či kolega, padni komu padni,“ řekl Pithart.

Ve funkci se pustila do justiční reformy – reorganizovala soudnictví a pustila se do přeměny vězeňství. Iniciovala také zákon o mimosoudních rehabilitacích a podporovala lustrační zákon, nicméně s přijatou verzí nebyla spokojená. „Neuznávám a nikdy nemohu uznávat princip kolektivní viny,“ komentovala. Marně prosazovala, aby byla zveřejněna jména členů StB a představitelů KSČ, kteří řídili Státní bezpečnost.

Iniciovala také vydání osobních dopisů Milady Horákové pozůstalým. „Předávala jsem dceři dopisy, které napsala její matka těsně před popravou. Brečela jsem, když jsem je četla. Cítila jsem k Miladě Horákové takový obdiv,“ vzpomínala po letech Burešová. 

Za své působení v čele ministerstva sklízela od justičních špiček slova chvály. „Mírou nezměrnou se zasloužila o položení pevných základů demokracie a právního státu. Její role v prvních polistopadových letech se ukázala jako nezastupitelná,“ sdělil Rychetský pro ČTK.

Spravedlnost jako celoživotní poslání

V roce 1990 se stala předsedkyní České národní rady, kterou považujeme za předchůdkyni dnešní Poslanecké sněmovny. Účastnila se jednání o novém uspořádání tehdejší federace. S rozpadem Československa a po volebním neúspěchu Občanského hnutí z vysoké politiky odešla a vrátila se k advokacii. Advokátní kancelář později převzala její dcera Zuzana.  

Po revoluci se také vrátila ke skautingu, kterému se dříve věnovala. Po obnovení Junáka v roce 1990 byla zvolena jeho starostkou.

Za svůj celoživotní boj za spravedlnost získala řadu ocenění. V roce 2002 jí prezident Václav Havel udělil za zásluhy o demokracii a lidská práva Řád T. G. Masaryka, v roce 2007 ji Česká advokátní komora uvedla do Právnické síně slávy.

Dagmar Burešová zemřela 30. června 2018 po dlouhé nemoci. Ocenění získala i posmrtně, slovenským prezidentem Kiskou byla in memoriam oceněna Řádem bílého dvojkříže.

„Myslím, že jsme už nikdy od její práce v úřadu ministryně spravedlnosti neměli takového šéfa resortu, ke kterému se upínají zraky všech. Také jako k odbornici, jež se především zasloužila o rychlé rehabilitace politických vězňů. Uchovám si ji po zbytek života jako usměvavou dámu, pro kterou spravedlnost nebyla jen jedním z resortů, ale celoživotním posláním. Byla inteligentní, byla neohrožená, čistá. A měla to všechno vepsáno v tváři,“ vzpomínal Petr Pithart na statečnou a neohroženou ženu, která se nikdy nevzdávala.