pexels.com
Velmi zažitým klišé je, že žena při vstupu do politiky musí být odolná a schopná čelit nenávistným komentářům a projevům. To, že je něco běžné, však neznamená, že by to mělo být normou.
Násilí a politika
Násilí vůči političkám může mít různou podobu, od nenávistných komentářů na sociálních sítích, přes výhružky a nadávky, až po poškozování ve veřejném prostoru, útoky na rodinu či majetek. Dá se říci, že s podobným jednáním má zkušenosti mnoho vrcholových političek, ale i političek komunálních.
Politika je ze své podstaty konfliktní sférou. Projevy nesouhlasu či frustrace nespokojených občanů v kombinaci s emocemi, které politika vzbuzuje, často přerostou v nenávistné projevy či násilí. Ačkoli politici mužského pohlaví mají také bezpochyby bohaté zkušenosti s výpady proti svým osobám, nenávist namířená na ženy je zcela specifickou kapitolou.
Má sedět doma a starat se o děti
Političky se s podobnými projevy setkávají častěji. Nadto může být velmi nepříjemné, že obtěžující zprávy a komentáře často obsahují sexuální podtext, výhrůžky znásilněním nebo útoky na jejich rodiny a bezprostřední okolí. Jakkoli může být motivem pro vyhrožování politické přesvědčení, míří spíše na genderovou identitu političek, které se dozvídají, že jsou krkavčí matky, nestarají se o manžela (ano, toho dospělého člověka), doma určitě nemají uvařeno, vypadají hrozně a prostě nemají v politice co dělat. Může se jednat o snahu o umlčení politicky aktivních žen a jejich vytlačení z veřejného prostoru.
Celosvětový problém
S podobnými projevy nenávisti se nesetkáváme jen u nás, jedná se o velice rozšířený problém, který má často nedozírné následky. Koncem roku 2007 byla zavražděna pákistánská premiérka Bénazír Bhutto. Podle pákistánské vlády stála za útokem organizace Al-Káida, která se tím snažila destabilizovat situaci v Pákistánu, Al-Káida i mnozí příznivci Bhuttové ale naopak vinili vládu.
V červnu 2016 byla pobodána, postřelena a zkopána britská poslankyně Jo Cox. Stalo se to během pravidelného setkání s voliči. Cox bohužel při převozu do nemocnice svým zraněním podlehla. Dle očitého svědectví byl pachatel vyzbrojen loveckým nožem a podomácku vyrobenou zbraní, což se jí stalo osudným.
Pokud se vrátíme na českou scénu, můžeme si připomenout například Olgu Richterovou, která velmi dlouho čelila kyberšikaně. Následně vyhrála soud a aktivistka šířící poplašné zprávy se jí musela veřejně omluvit. Své o útocích ví i poslankyně Hana Naiclerová, která byla jako zastupitelka města Prostějova veřejně osočována a označována za udavačku v radničních periodikách. Aby toho nebylo málo, v březnu 2019 jí jako poděkování za její politické aktivity někdo v noci polil auto barvou.
„Na tebe bych fakt nevlezl“
Příklady táhnou, a to i v negativním slova smyslu. I přesto, že víme, že body-shaming už dávno vyšel z módy, lidé vyžívající se v nenávistných komentářích se mohou velmi lehce ubezpečit, že je to normální. Podobného jednání se totiž dopouštějí i političtí kolegové a konkurenti.
Italský europoslanec z Ligy Severu Mario Borghezio označil jmenování Cécile Kyenge do funkce ministryně pro integraci jako „debilní rozhodnutí“. Nezapomněl u toho dodat, že „má obličej jako hospodyně“.
Britská poslankyně Jess Phillips dlouhodobě čelí výhrůžkám znásilněním a obtěžování. A místo, aby jí ostatní politici podpořili nebo to prostě jen nechali být, v roce 2019 neúspěšný kandidát do Evropského parlamentu Carl Benjamin nezapomněl na twitteru zmínit, že by ji neznásilnil, feminismus označil za rakovinu a později uvedl, že by pod tlakem na znásilnění přistoupil. Na závěr to všechno označil za vtip. Vtipné, že?
Dojmy nebo čísla?
V roce 2018 provedla Meziparlamentní unie (IPU) výzkum mezi političkami a asistentkami politiků a političek, do kterého bylo zahrnuto 45 evropských zemí. Během něj probíhaly individuální rozhovory s jednaosmdesáti poslankyněmi a dvaačtyřiceti asistentkami. Vyplývá z něj, že celkem 85,2 % zúčastněných poslankyň zažilo během svého působení v parlamentu psychologické násilí, 46,9 % respondentek se setkalo s vyhrožováním smrtí, znásilněním nebo fyzickým napadením a 67,9 % čelilo připomínkám týkajících se jejich vzhledu. Aby toho nebylo málo, 24,7 % zažilo sexuální násilí a 14,8 % násilí fyzické. Ženy uváděly, že k sexuálnímu násilí a obtěžování, se kterým se během svého mandátu setkaly, nezřídka došlo ze strany kolegů, 34 % reportovaných případů se pak odehrálo přímo na parlamentní půdě.
Když už je nemůžeme zesměšňovat, tak je alespoň vynecháme
Mnoho lidí si myslí, že politika je mužské prostředí. Z velké části ano, ale nezlepší se to, pokud budou ženy vynechávány z debat či ignorovány. Znáte to, kampaňové video politické strany, ve kterém hraje hlavní roli muž s ostře řezanými rysy, zatímco žena mu maximálně podá šanon s dokumenty nebo se směje jeho vtipům, kulaté stoly, ke kterým jsou ženy zvány sporadicky a když, tak je nikdo nepustí ke slovu.
Typická situace vypadá asi takhle: senátorka, která je zpravodajkou projednávaného tisku, se několik minut marně hlásí u předsedy výboru řídícího jednání o slovo. Ten se s dotazy, zda bude chtít být senátorka zpravodajkou tisku na senátním plénu, pokud se závěrem výboru nesouhlasí, obrací střídavě na jiného senátora a přítomného legislativce. Senátorku ignoruje, dokud sama nahlas neřekne, že by možná mohla říct, co si o tom myslí. Ne, tohle bohužel není smyšlený scénář, ale smutná realita.
Kromě ignorace žen ve veřejném prostoru, kterou známe velmi dobře právě z českých médií nebo odborných konferencí, jsou dalšími formami násilí i umlčování političek, urážky nebo sexuální objektivizace. S nějakou formou urážek nebo obtěžování se setkávají političky po celém světě. O to horší je, že některé z nich jsou v politickém prostředí na denním pořádku. Na politických jednáních jsou názory žen často přehlíženy a jejich názory ignorovány. Někdy mají dokonce ženy roli obsluhy, protože i když jste největší odbornicí na danou problematiku v místnosti, některým mužům nedělá problém vás poslat uvařit kávu či přinést občerstvení. Proč byste měla prezentovat svá stanoviska, když můžete zatím připravit obloženou mísu?
Pomyslná facka
Tento typ násilí nemá nic společného s fyzickým násilím či výhrůžkami, ale jeho vliv na vznik pro ženy toxického prostředí je velký. Jedná se o jednu z bariér, kterou ženy při vstupu do politiky překonávají. Často slýcháme, že nízké zastoupení žen v politice je způsobeno agresivním a tvrdým prostředím, jemuž se ženy přirozeně vyhýbají. Nevyhýbají se ale spíše prostředí, ve kterém jsou přehlíženy, degradovány či ignorovány? Problém nelze zúžit jen na několik případů, které se objevily v mediálním prostoru. Nějakou zkušenost má totiž téměř každá politička a změnit nastavení politiky, ale i společnosti v této oblasti je ještě běh na dlouhou trať.
