Františka Plamínková: Bojovnice za práva žen, kterou popravili nacisté

Díky Františce F. Plamínkové a jejím spolupracovnicím žijí dnešní ženy v lepším a spravedlivějším světě. Přesto se na tuto ženu zapomnělo. Byla to však právě ona, kdo se zasadil o všeobecné volební právo či o zrušení celibátu učitelek. Za ženská práva bojovala statečně a s vervou. Pro své ideály obětovala i svou životní lásku, nakonec ji nacistický režim popravil.

Františka Plamínková se narodila jako nejmladší ze tří sester do rodiny pražského obuvníka 5. února 1875, kdy platila celá řada diskriminačních zákonů. Veškerá práva v rodině náležela pouze otci, který rozhodoval o výchově, sňatku i jmění dítěte. Matka přebírala péči o děti a domácnost. Ženy nesměly k volbám ani studovat. O svém vlastním životě rozhodovat nemohly, veškerá rozhodnutí za ně činil muž.

Františka se rozhodla bojovat za lepší a spravedlivější svět, i když za to nesklidila ani slávu, ani vděk. Muži, ale ani spousta žen, změny příliš nevítali.

„Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by měl kolem sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. A bylo by dobře,“ napsala Plamínková v roce 1919 své blízké spolupracovnici a přítelkyni Albíně Honzákové.

Celibát učitelek

Od roku 1869 směly ženy pracovat jako učitelky. Umožňoval jim to zákon, který kromě jiného reagoval na velké množství vdov a osiřelých dcer ze středních vrstev z prusko-rakouských válek. Františka se pro učitelské povolání také rozhodla. Vzdělání zakončila maturitní zkouškou v Ústavu pro vzdělání učitelek v Praze.

Po studiu nastoupila do zaměstnání. Absolventka musela šest let učit, poté mohla jít k oltáři. To ale automaticky znamenalo odchod ze školství. Učitelky byly nuceny žít celý život v celibátu nebo se svého povolání po svatbě vzdát. Celibát měl řešit otázku „dvojího výdělku“ žen, což měla být situace, kdy by si ženy samy vydělávaly a zároveň je „živil“ manžel. Musely si proto vybrat, zda si zvolí sňatek a rodinu, nebo budou učit, svobodně pracovat a ve stáří dostávat důchod. Před takovou volbou stála i Františka Plamínková.

V tanečních se seznámila se studentem medicíny Vilémem Freyerem. Z lásky k němu byla ochotna vzdát se učitelství, ale představa ženy v domácnosti ji děsila. Dilema se však samo vyřešilo, Vilém totiž odešel z Prahy do Brna, aby se staral o svou matku a sourozence. Jejich vztah se začal pomalu ochlazovat.

Plamínková proti nucenému celibátu učitelek bojovala, a to navzdory silným hlasům některých starších učitelek. Ty pochybovaly o tom, že by žena mohla zvládat svou práci a zároveň i rodinu. Františka vyhrála až v roce 1919, kdy začal platit zákon, který umožnil ženám pracovat na pozici učitelek i poté, co vstoupí do manželského svazku.

F.

Krátce po vzniku samostatného státu se Vilém Františce znovu ozval a zeptal se jí, zda s ním nechce strávit život. Odmítla. Nezavinilo to však vyprchání lásky, ale nemožnost spojit lásku s povoláním v mládí. „Za dodržení celibátu učitelek zaplatila osudu,“ napsala Františčina přítelkyně Albína.

Plamínková si ke jménu přidala F po Vilému Freyerovi a podepisovala se tak až do smrti. Vilém se nikdy neoženil a Františka byla zřejmě jeho jedinou životní láskou.

Zrušení celibátu však nebyl jediný Františčin boj. Usilovala o ženská práva ve všech oblastech života. Prosadila například delší mateřskou dovolenou, bojovala za modernější porodnictví a za zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí.

V úsilí podporovalo Františku Plamínkovou velké množství spolupracovnic. Jednou z nich byla například Alice Masaryková, dcera prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Také ten ji podporoval a povzbuzoval v práci a k tomu, aby se nevzdávala. Přál si, aby se Plamínková stala ministryní, k tomu však nakonec nedošlo.

„Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. A vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem.“

Boj za rovnost

Na počátku 20. století založila Plamínková se svými spolupracovnicemi Ženský klub český, jehož hlavním cílem bylo posílení ženského sebevědomí. V roce 1906 založila Výbor pro volební právo žen, který na podporu ženského volebního práva uspořádal manifestaci. Přišlo přes deset tisíc žen. Bohužel, ani to volební právo pro ženy nepřineslo.

Za Rakouska-Uherska se s ženami ve volbách nepočítalo. Do roku 1907 se volilo do Říšské rady a zemských sněmů podle sociálního statusu. Několik majetných žen tedy sice volit mohlo, ale pouze prostřednictvím volebního zmocněnce. Od konce 19. století však zesilovaly hlasy za volební právo pro všechny.

Změna k lepšímu přišla v roce 1911, kdy Plamínková objevila mezeru ve volebním zákoně, který sice ženám nedovoloval aktivní volební právo, ale pasivní volební právo nezakazoval. Pustila se proto naplno do kampaně za volbu ženy do sněmu. Roku 1912 byla zvolena Božena Viková-Kunětická, ale nebylo jí uděleno povolení pro vstup.

Volební právo ženy získaly až společně s novou československou ústavou. Ta vyloučila výsady pohlaví, rodu a povolání. Československé ženy byly v Evropě prvními, které všeobecné volební právo získaly.

Plamínková dobře věděla, že ústavou a ziskem volebního práva boj za rovnost žen a mužů nekončí. Věděla, že boj s předsudky vůči ženám, které jsou ve společnosti zakořeněné, potrvá ještě dlouho. Ženy se do politiky příliš nehrnuly. Plamínková vysvětlovala slabou účast žen překážkami od mužů. „Ženám ovšem se nikdy nedá příležitost, aby se zapracovaly. Od nich se žádá, aby se předem osvědčily, jak a kde, jest hádankou. A přece nelze neviděti větší chápavosti žen, schopnosti přemýšleti a rozhodovati se v důležitých momentech,“ řekla.

Možnost mít práci i děti

Sama Plamínková se v politice přesto sama aktivně angažovala. V roce 1918 vstoupila jako 43letá do České strany národně sociální. Ve straně pak zůstala po celý život, stala se dokonce členkou předsednictva. Milníkem v její kariéře však bylo založení Ženské národní rady v roce 1923. Jednalo se o organizaci zastřešující ženské spolky a skupiny, která se snažila o naplnění ústavní rovnoprávnosti mužů a žen, především po praktické stránce. Plamínková byla její předsedkyní až do zrušení organizace v roce 1942.

V roce 1925 byla zvolena do Senátu Národního shromáždění Republiky Československé a stala se členkou

u několika výborů, konkrétně kulturního, národohospodářského, rozpočtového, sociálně-politického, zahraničního a výboru věnujícího se otázkám sociálního a starobního pojištění. Věnovala se také problematice platu učitelek a státních zaměstnankyň. Její vizí bylo, aby ženy měly možnost mít zároveň práci i děti. Na její dobu šlo o velmi pokrokovou myšlenku. V tomto názoru mluvila také o mateřské dovolené a situaci v mateřských školách. 

Mezi další témata jejích projevů patřilo také dodržování a plnění rovnoprávnosti mužů a žen, vzdělání porodních asistentek nebo ochrana nájemníků. Svou funkci senátorky vykonávala až do zrušení Senátu v roce 1939.

Plamínková se díky prosazování ženských práv stala známou i v zahraničí, kde si získala vysokou prestiž. Vystupovala na desítkách konferencích, přijal ji prezident Roosevelt a jako první Češka vystoupila s projevem před Spojenými národy.

V roce 1925 podnikla spolu s Albínou Honzákovou turné po USA, kde referovaly o poměrech žen v Československu a diskutovaly o nových cestách ženské emancipace. Stala se místopředsedkyní Mezinárodní ženské rady a také Mezinárodní aliance pro volební právo žen.

Zapomenutá Plamínková

Zásadní zlom v životě Františky F. Plamínkové představoval nástup nacismu. V roce 1938 napsala Adolfu Hitlerovi otevřený dopis, ve kterém reagovala na jeho projev, v němž ostře zaútočil na prezidenta Beneše. Gestapo ji začalo vyslýchat a čelila domovním prohlídkám, nic však nenašli.

Po atentátu na Heydricha byla předvolána před německý lidový soud. Měla veřejně odsoudit atentát, londýnskou emigraci a prohlásit věrnost říši. Odmítla, ačkoliv by si tím zřejmě zachránila život. Gestapo ji zatklo a věznilo. Později byla na kobyliské střelnici popravena.

Na Františku F. Plamínkovou se postupně téměř zapomnělo. Dnes je po ní pojmenována základní škola a její jméno nese pár ulic. Jméno ženy, která stála u počátku českého státu a feminismu však dnes zná málokdo.