archiv Romany Bělohlávkové
Jaká očekávání mají ženy při vstupu do Poslanecké sněmovny? Z čeho mají radost a jakým překážkám čelí?
Na to jsme se zeptali hned několika poslankyň. Tentokrát nám odpovídala Romana Bělohlávková.
Čemu jste se věnovala před nástupem do funkce poslankyně?
Před nástupem do funkce poslankyně jsem pracovala jako dětská lékařka a současně neuvolněná místostarostka našeho města o velikosti cca 20 000 obyvatel.
Naplnila se vaše očekávání, se kterými jste do dolní komory parlamentu vstupovala?
Těžko říct, neměla jsem žádná speciální očekávání. Prostředí Sněmovny pro mne bylo zcela neznámé a nové.
Co vás v Poslanecké sněmovně nejvíce překvapilo, ať už příjemně nebo nepříjemně?
Začnu tím nepříjemným - a to jsou nekonečné a nesmyslné obstrukce, které brání smysluplné práci. Chápu, že je to nástroj opozice, ale domnívám se, že vše má mít svoji míru a tato bývá dle mého názoru často v tomto volebním období překračována. Jako člověk z praxe, ať už lékařské nebo z komunální politiky, často poněkud "trpím." Je tomu tak ve ve chvílích, kdy se například za celý den probíhajícího zasedání Poslanecké sněmovny nepodaří ani schválit program. A přiznávám se, že jednací řád jsem chtěla měnit asi po dvou týdnech mého působení ve Sněmovně.
Příjemně mne překvapila atmosféra v klubu KDU - ČSL. Ze 23 poslanců jsme pouze 4 ženy, ale naše vzájemná spolupráce je velmi dobrá. A vztahy mezi námi jsou opravdu přátelské.
Co se změnilo pro vaši rodinu s vaším nástupem do funkce? A co se změnilo pro vás?
Moje tři děti jsou už dospělé a mimo domov, takže tím hlavním "postiženým" je manžel. Vím, že to pro něho není vůbec snadné. Kvůli mému působení ve Sněmovně si musel zkrátit pracovní úvazek v nemocnici, aby mohl být místo mne v naší společné privátní ordinaci na poliklinice ve Žďáře nad Sázavou. A také od úterý do pátku bývá doma sám. Bere to statečně, ale vím, že ho to netěší.
Pro mne se zásadně změnilo to, že mám nyní dva domovy. Větší část týdne bývám v Praze, ovšem na víkendy se pravidelně vracím domů na Vysočinu. Bydlí zde také moje stará maminka, za kterou se snažím každý týden zajet alespoň na krátkou návštěvu.
Jakým překážkám čelí ženy, které se angažují ve vysoké politice?
Domnívám se, že muži stále občas mají pocit, že vysoká politika je jejich záležitost. Nejsem příznivkyní kvót a genderové vyrovnanosti. Kvalita lidí nespočívá v tom, jestli jde o ženu nebo o muže. Ale určité stereotypy stále fungují.
Z čeho máte ve své funkci největší radost?
Mám radost pokaždé, když mohu propojovat svoji poslaneckou a lékařskou profesi. Za mne je velmi důležité, aby u mnoha rozhodnutí Poslanecké sněmovny byli přítomni poslanci, kteří mají s problematikou osobní, praktickou zkušenost z reálného života. Úplně konkrétně například spolupracuji s Centrem Anabell, které se věnuje dívkám s poruchami příjmu potravy a jejich rodinám. Uspořádali jsme dva kulaté stoly za přítomnosti odborníků různého zaměření a už nyní připravujeme stůl třetí. Také jsem se aktivně mohla zapojit do pracovní skupiny profesora Duška, která připravuje elektronický očkovací průkaz. Ten bude znamenat průlom ve vedení zdravotní dokumentace a doufám, že bude příkladem dobré praxe elektronizace ve zdravotnictví.
Co byste vzkázala ženám, které uvažují o kandidatuře do Poslanecké sněmovny?
Aby tuto výzvu přijaly. Jsem přesvědčena, že čím více žen bude sedět v poslaneckých lavicích, tím bude toto prostředí vlídnější a lidštější. Stejně tak jako přijímané zákony.
Na druhou stranu je třeba si velmi dobře zvážit, co by moje zvolení znamenalo pro moji rodinu, zvláště potom pro moje děti. Pokud se nechám napsat na kandidátku, vždy zde je možnost, že budu zvolena. Pravděpodobnost zvolení je různá, ale musím s touto možností počítat. Sama jsem se rozhodla vstoupit do politiky až ve chvíli, kdy děti odrostou. Toto moje předsevzetí se mi podařilo naplnit víc, než v co jsem doufala. Poprvé se moje jméno objevilo na kandidátce do komunálních voleb v roce, kdy nejmladšímu synovi bylo 13 let. Ze všech mých životních rolí je role maminky ta, kterou považuji za nejdůležitější a nejmilejší. Není to pro mne fráze, ale životní postoj.
