archiv Adély Šípové
Před dvěma roky jste se stala nejmladší senátorkou, když jste v druhém kole porazila politického matadora Petra Bendla. Jaké byly vaše první pocity po zvolení?
Obrovská vděčnost a samozřejmě radost z toho, že jsem jako obyčejná žena a máma pro voliče přijatelnější než tradiční obraz politika. Tu radost a vděk pociťuji dodnes. Velmi si toho vážím.
Proč jste se vůbec rozhodla jít do politiky?
Jako advokátka jsem samozřejmě znala nedokonalosti a nespravedlnosti některých zákonů. Vždy jsem byla velmi aktivní. Takže když chci něco změnit, pokaždé přemýšlím, co můžu udělat já. Vstoupit do politiky tedy bylo logické řešení. A líbil se mi pirátský program. Nadchl mě registr smluv. Dalo mi to velkou naději, že mladí lidé mohou leccos změnit.
Před vstupem do politiky jste se věnovala advokacii. Jak vás připravila na politiku?
Myslím, že velmi dobře. Mám vyvinuté kritické myšlení a baví mě právní argumentace. Umím na posuzovanou věc nahlížet optikou více stran. To mě naučila soudní stání. No a samozřejmě, že umím číst paragrafy a orientuji se v nich jako právnička rychleji než ostatní profese.
Máte pět dětí. Jak vás připravily na výkon funkce senátorky?
Zkušenosti rodičů jsou pro politiku opravdu velmi přínosné. Taková máma od dětí zná skoro všechno, co člověka v průběhu života potká. Od péče o dítě doma, po zdravotní služby, školské služby, dopravu, hospodaření. Všechno sice v menším, ale velmi lidském rozměru. Matky jsou velmi spojené s tím, co prožívají obyčejní voliči. Jsou pro politiku vlastně skvěle připraveny. Navíc často umějí dobře vyjednávat a dosahovat kompromisu. Jejich cíl není prostě někoho porazit. Jejich cíl je věci zařídit ke spokojenosti těch nejbližších. Jen ty ostré lokty jim chybí. Ostré lokty ve výchově dětí a péči o domácnost nepotřebujete. V politice jsou zatím bohužel dost potřeba.
Jak se vaše děti staví k tomu, že mají maminku senátorku? Co se pro ně změnilo vaším vstupem do politiky?
Nebylo to jednoduché. Nebyli jsme na to připraveni. Mé děti mě jinak než jako velmi aktivní ženu neznají. Co je ale nové, je má mediální pozornost. Komentáře pod příspěvky, přihlouplé a zkratkovité články v některých bulvárních médiích. Pro ně je ale důležité, jestli z toho nejsem smutná. Už se tomu umíme zasmát. I když někdy je to trochu hořký smích. Myslím, že jsou ale rádi, že v politice jsem. Jsem totiž jejich hlasem pro budoucnost. Často spolu řešíme ekologická témata a otázky lidských práv. Moje děti jsou určitě alespoň trochu po mně. Mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost. Jsem na ně hrdá.
Diskutujete s dětmi o politice často? Zajímají je politická témata?
Ano. A teď si vzpomínám, jak dlouze jsme řešili třeba kauzu útoků na queer mládež na Slovensku. To je hluboce zasáhlo a museli jsme to probrat.
V říjnu 2021 jste během jedné debaty moderátorovi na dotaz, jak zvládáte rodinu a práci, odpověděla, že by se na to samé měl ptát vašich mužských kolegů. Myslíte, že je obecně v české společnosti uplatňován dvojí metr na politiky a političky? Lze s tím podle vás něco udělat?
Řekla bych, že společnost, včetně médií, má jednoznačně určitý obraz o politicích a v něm jsme se zasekli. Jinak by se mě totiž zkušený moderátor Veselovský prostě takto nemohl ptát. Pravděpodobně také žije v tradičním uspořádání (tedy muž převážně živitel, manželka převážně v zázemí). V zásadě si politiky představujeme jako lidi typu Bendy, Stanjury, Rakušana atd. Někdo, kdo má oblek, mluví dlouho, od rána do večera, a my mu věříme, že je erudovaný. Jako kdyby byl chytřejší nebo možná mazanější člověk než my. V našich představách takový politik kvalitně bydlí, je dobře zaopatřen, o domácnost se nestará, vše je pro něj zařízeno, žena za ním věrně stojí, ráno pro něj přijede vůz s řidičem a pak úřaduje v palácích od sedmi od rána do nočních hodin, jedná a jedná, až se z něj kouří. Rodinu si k němu vůbec nepředstavujeme nebo je to něco, co ho nezatěžuje. Leda když jde se ženou po červeném koberci na nějakou společenskou událost nebo se jako vzorný otec vyfotí s rodinkou v rámci předvolební kampaně. Je schopný, rodina takzvaně funguje. To je ale podle mě dost zvrácená představa, která bohužel upevňuje patriarchální představy.
My potřebujeme, aby politici žili podobný život jako my (tedy vlastně já jsem politička) , tedy jako lidé, kteří se ráno rozloučí s blízkými, děti třeba odvedou do školky, jdou do práce, odpoledne na nákup a řešit své záležitosti. A večer jsou zase se svými blízkými nebo jdou třeba sportovat nebo do kina. Tu a tam některý politik ve snaze vzbudit vůči sobě dojem, že je také obyčejných člověkem, třeba vyvenčí psa nebo si sám vyžehlí košili... A pak to dá na sociální sítě. To pak rázem získá sympatie. Pokud to udělá muž politik, sklidí zpravidla obrovský aplaus. Kdybych se ale vyfotila já, jak si žehlím halenku, asi by to takové haló nevzbudilo, prostě normálka! Kdo jiný by mi to přeci žehlil? No a pak logicky vznikají ty otázky! „Vy jste přeci žena, péče je přeci logicky na vás, tak to nám teda pěkně řekněte, jak to děláte? Přeci to nejde dělat obojí kvalitně. Něco z toho asi flákáte! A možná vlastně nejste úplně dobrá matka, tedy ne úplně dobrá politička. Aha, vy potřebujete na besídku. Aha, vy se chcete z práce ulejt.“
Asi tak nějak je to s těmi našimi předsudky. Až se mě na to zase jednou někdo zeptá, tak se asi zeptám taky. „Prosím vás, a kdo vám pere trenky? Přeci si to neděláte sám? To nejde přeci všechno skloubit! No a co s tím lze dělat?” Možná pomůže dělat si z toho občas legraci. Nebo taky ne. Žena je málokdy za něco pochválena. Pochválena bývá tehdy, když je krásná a poslušná, tj. nedělá takzvaně „vlny“. Taková žena, která je mužům příjemná, protože je nevyvádí z konceptu. Nebo žena politička, která muže nekritizuje a chová se jako muž a samozřejmě je vždy loajální a vždy přispěchá na obhajobu patriarchátu.
Ať už se jedná o političku či politika – co je podle Vás klíčové pro to, aby se dala zvládnout politická činnost a péče o děti? Máte nějaké tipy, jak to zvládnout? Jak důležitá je v tomto ohledu „spolupráce“ mezi rodiči a rozdělení povinností?
Je to úplně jednoduché (smích). Někdo musí tu práci, kterou tradičně dělají ženy, dělat místo vás. A vy, jako žena-matka si musíte střežit momenty, kdy vás děti opravdu potřebují. A to jsou chvíle, kdy mají něco důležitého na srdci. Děti nepotřebují matku jako šoférku, pradlenu, uklízečku, infolinku, kuchařku nebo telefonistku. Děti potřebují milující a naslouchající rodiče. Všechno ostatní může dělat někdo jiný. A někdo má skvělého partnera, který to dělá, nebo maminku nebo tatínka. Nebo bratra či kamarádku a někoho na úklid. Varianty jsou různé. Jen je potřeba být kreativní. A pak je potřeba povznést se nad šokovanými učitelkami, které zásadně komunikují s matkami, jen zřídka je napadne informovat o chybějícím úboru na tělocvik otce.
Já když vím, že jsou moje děti spokojené, tak se cítím dost neporazitelně (smích). Další věc je, že děti vedu k samostatnosti. Je dobré, aby všechno to, co si mohou obstarat sami, si skutečně obstarali. Pak nám zbyde více času na sebe. Jinak mám jednu zásadu, když mi volají děti, vždycky to vezmu nebo alespoň napíšu SMS, že zavolám třeba za 10 minut, pokud něco nehoří. Vědí, že jsem tu stále pro ně přítomná, i když nejsme vedle sebe. A vedu sourozence k tomu, aby si pomáhali vzájemně.
Čelila jste někdy předsudkům, že se náročná politická práce a rodičovství nedá spojit – že buď budete dobrá politička a špatná matka, či naopak? Ať už to bylo v politice nebo v předchozích angažmá, měla jste někdy pocit, že fakt, že máte pět dětí, vás nějak znevýhodňuje oproti ostatním?
Ano, těm předsudkům čelím. Občas pochybuji i já, ale je to přirozené, také bojuji se zakořeněnými zvyklostmi ze své rodiny a k tomu čelím zcela praktickým životním komplikacím jako každá jiná pracující matka.
Například včera jsem zažila velmi dlouhou debatu v senátu ohledně pedagogických pracovníků, kde se dlouze a v podstatě nepřerušitelně a zacyklujícím způsobem vyjadřovali kolegové tak, aniž bychom našli uspokojivé řešení. Neměla jsem tušení, kdy bod skončí, nemohla jsem plánovat, kdy nakoupím ovoce na dětskou besídku ke konci studia dcery na prvním stupni. A to byl den dětí. Nakonec jsem musela předčasně odejít, abych mohla s dětmi tento den oslavit. Byla to názorná ukázka. Já osobně mám problém, pokud schůze a debaty jsou bezbřehé. To se mužům stává často. Je jim jedno, kdy to skončí, o nikoho nepečují. Ženám, na které doma čeká druhá směna, toto činí často velké praktické problémy.
Vtipné ale je, jak mnozí muži politici obhajují tradiční rodiny jako ty jediné vhodné formy rodinného žití a pak to celé vlastně popřou tím, že všechnu péči o rodinu hodí na svou ženu. Tím se vlastně pasují jen do role inseminátora, který domů přinese peníze. Něco jako výherní automat. Nepotěší, nepomůže v nouzi, musíte do něj hodně nasypat a občas vám hodí velký obnos. Já bych takto své rodičovství v kůži muže prožívat nechtěla. Já osobně jsem dobrou matku i političkou, protože mé dětí vědí, že bojuju za jejich budoucnost nejen doma, ale i v obecném měřítku tím, že rozhoduji o zákonech, které dopadnou nejen na ně, ale na celou jejich generaci. A vedle toho jim naslouchám. Vědí, že jsem celá jejich, i když je do školy nevozím a často nejsem večer s nimi.
V dnešní době je u časově vytížených lidí běžné, že si objednávají služby k zajištění chodu domácnosti, je to tak i u vás?
Nás je hodně, my máme doma rozdělené úkoly, zvládáme to dobře sami. Syn třeba myje okna robotickým čističem, prádlo moc nežehlíme. Děti umí vyprat prádlo v pračce, myjí nádobí a umí připravit jednoduchou večeři. Vytírat se jim teda moc nechce, ale luxují si své pokoje a společné místnosti podle spravedlivého rozvrhu. Doma není prostě vzorově uklizeno, občas je to vlastně docela hrůza, zvlášť kvůli naší staré fence. Pere ten, kdo je doma, všichni musí pracovat. Dětem se často do úklidu nechce, ale jedna věc pomáhá. Když si chtějí domů někoho pozvat, to uklízejí jedna radost (smích).
Děti mají velmi často mnoho aktivit, vy máte navíc hodně dětí. Dá se tohle vůbec zvládnout, aby se z člověka nestal „taxikář“ nebo doprovod v dopravě na půl úvazku?
U mých mladších dětí jsme ohledně kroužků hodně zvolnili. Mají jich méně, než mívaly starší dcery. Takže chodí do skauta, syn na airsoft. Všude ale jezdí sami autobusem, mají mobil, jsou v bezpečí. Syn navíc do školy jezdí na kole. I proto se snažím podporovat cyklodopravu bezpečnou pro děti. Jezdit do školy na kole je podle mě win-win praxe. Dítě se posílí tělesně, duševně a vede je to k samostatnosti a udržitelnému způsobu života.
Ženy často váhají, zda vstoupit do politiky, myslíte, že je to právě kvůli dětem?
Ano, určitě je to kvůli dětem, ale také kvůli péči o domácnost. Musím se smát, když vidím, kolik žen se stará například o objednání svého partnera k lékaři nebo zubaři. Velmi často přebírají partnerky své partnery od jejich matek jako takové ne zcela svéprávné osoby, které se sami o sebe skoro neumí postarat. Samozřejmě to není u všech párů, ale stále je to příliš časté. A tahle zátěž prostě ženám žere čas. Stále je to příliš časté i u mladých párů. Mladé ženy už v úrovni vzdělání mladé muže převyšují.
Co by podle vás pomohlo ženám v Česku, aby pro ně mateřství nebylo volbou mezi kariérou a rodinou?
Větší podpora od státu! Vše musí být pro mladé rodiny flexibilnější. Nikdy se nemělo stát například to, že se stát nepostará o to, že rodiče snadno zapíšou své dítě do školky, školy nebo dokonce střední školy. Tento stres, že nevíte, co bude s vaším dítětem 1. září daného roku, je prostě naprosto šílený! Nedostupnost školek, škol a středních škol je třeba řešit stejně naléhavě jako nedostatek léků, plynu, inflaci apod. Školství je základní služba státu, za kterou platíme daně! Mně by pro začátek stačilo tohle.
V minulosti jste řekla, že jste odhodlaná udělat hodně pro podporu vstupu žen do politiky. Co by to mělo být?
Jsem členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Tam se snažím navrhovat a prosazovat pohled ženy, který se musí promítat do státní politiky a zákonodárství. A na půdě parlamentu, v obou komorách, intenzivně spolupracuji s kolegyněmi na normách, které jsou pro ženy a děti důležité. Vzájemná podpora žen v politice je klíčová proto, aby nás bylo postupně víc a víc. Aby se nové političky mohly cítit lépe v prostředí politiky. V tomto ohledu to dokonce upřednostňuji nad stranickými zájmy a budu to dělat dál. A také se inspiruji v zahraničí, propojuji se s političkami v ostatních evropských parlamentech. Podporuji ženy i v jiných oblastech, například v médiích. Političky se vzájemně potřebují i s novinářkami. Čelíme totiž podobným překážkám. Každá žena ve veřejném prostoru to nemá jednoduché. Ženy potřebujeme i v byznyse. Kde ženy naopak dominují, je neziskový sektor. Asi tuším proč.
Mám čtyři dcery, dělám to i pro jejich budoucnost. Vedu je k tomu, aby dělaly, co je baví, a byly v tom dobré. Byla by škoda jejich talenty nevyužít a poslat je někam do zázemí. To platí i pro ostatní české dívky.
S politickým prostředím jste před vstupem do Senátu neměla příliš zkušeností, co vás na něm nejvíce překvapilo?
Měla jsem pocit, že prostředí advokacie je pro ženy to nejméně přívětivé. Spletla jsem se, politika je mnohem méně přívětivá. Jinak mě překvapilo, jak často se za milou tváří skrývají postranní úmysly. Jsem založením vždy velmi věcná a v zásadě lidem důvěřuji, že to co říkají, za tím si stojí a jde jim o veřejnou službu. Nyní jsem již obezřetnější.
Mnoho politiků po svém zvolení jaksi uvadá. Velmi často pátrám, proč si voliči toho kterého politika zvolili, co na něm vidí? Také mě překvapilo, kolik placených funkcí dokážou politici nakumulovat. Často s oblibou říkám, že já kloubím (práci a rodinu) a muži kumulují (politické funkce).
Měla jste od Senátu nějaká očekávání a naplnila se?
Měla jsem naději, že se mi podaří přesvědčit kolegy o mých názorech na reformu exekucí, že se mi podaří je přesvědčit o tom, že je třeba brát ohledy na potřeby žen v této zemi a že je přesvědčím o tom, že mladí lidé se již chtějí chovat udržitelněji. Myslela jsem, že to půjde snadněji. To se naplnilo u jednotlivců, ale zatím jsem svých cílů nedosáhla. Budu ale pokračovat dál. Ještě mám před sebou více než polovinu funkčního období. Kolegové vědí, že jsem houževnatá. Když jedna má nejmenovaná kolegyně plácne nějakou středověkou pitomost, cukají jim koutky a čekají na můj smích. Politika musí být občas i trochu zábavná, jinak by to bylo k nepřežití.
Senát jste dříve označila jako společenství „mužů v oblecích“. Pořád ho tak vnímáte?
Ano, stačí se podívat na společné fotografie na webu. Je to společenství havranů.
Vzpomínáte si na první reakce kolegů, když jste jako mladá žena přišla do Senátu?
Byla jsem velmi nervózní, protože vstoupit do Senátu pro mě bylo jako vystoupat na horu Olymp. Jako právnička jsem si vždy této instituce vážila jako komory, která je pojistkou ústavnosti. Byla jsem tedy zavalená posvátnou úctou, ale zároveň jsem věděla, že mandát musím vykonávat jinak, než je obvyklé. Proto jsem se ostatně o mandát ucházela. Chci věci dělat co nejlépe a často tak nějak jinak.
No a pro některé kolegy to asi bylo také zajímavé. Přišla žena, která vypadá spíše jako jejich asistentka nebo tajemnice. Prostě žena, která je jim k dispozici na zavolání. Jeden z nich mě okamžitě pozval do baru. Ta atmosféra byla poměrně zajímavá. Vztahy mezi námi se ale stále nějak tvoří a ustalují. Já si třeba hned tak s každým netykám, jak bývá zvykem. Vykání je pro mě důkazem respektu a kultivovanosti komunikace. Muži to mají mezi sebou asi jinak, ale to jejich svět. Já mám svůj, ve kterém mě vykání chrání před přílišnou familiaritou, která mě dokáže vykolejit, když nastane. Postupně se však okruh kolegů, se kterými si tykám, rozšiřuje. Musím si své bezpečné prostředí ale chránit.
Máte nějaké další politické ambice?
Moje ambice souvisí s tím, zda budu cítit podporu od voličů. Jsem politička, která má svou vizi, kterou nechci upravovat podle průzkumů veřejného mínění. To neumím. Jako senátorka jsem nyní spokojená, učím se a snažím se své ideály i vysvětlovat veřejnosti. Nevylučuji vyšší politické ambice, které půjdou ruku v ruce s nabytými zkušenostmi. Nyní jsem členkou výboru pro záležitosti EU. Ráda se učím nové věci a jsem pracovitá. Myslím, že mám a budu mít co nabídnout.
Nedávno proběhly prezidentské volby. Vyšel s vámi článek v projektu Prezidentky, lidé vás vyzývali, abyste kandidovala. Zvažovala jste kandidaturu? Pokud ano, co vás od ní nakonec odradilo?
Tou myšlenkou jsem se samozřejmě zabývala, protože prostě ty dotazy přišly. Musím ale zcela upřímně říct, že zopakovat příběh Zuzany Čaputové by byl zázrak. Navíc tato funkce není aktuálně pro mě. Myslím, že bych musela hodně potlačovat své ambice věci měnit politicky. Prezident má v tomto ohledu na mou aktuální potřebu věci měnit málo pravomocí. A já se ještě chci učit spoustu věcí, poznat politiku zevnitř.
Co byste vzkázala ženám, které by rády vstoupily do politiky?
Ať prostě jdou a řeknou, že to chtějí dělat! A aby se připravily na překvapené tváře. To je prostě fakt, se kterým je dobré počítat a který vás ale nezastaví. Prostě přijdete a řeknete, chci to dělat, protože jsem studovala a dělala to a to, vím toho hodně o tomto. Jsem tady a chci vám vysvětlit, co si myslím o věcech veřejných. Udělejte si čas a poslechněte si mě. Pokud jste v demokratickém prostředí, takový rozhovor obohatí všechny bez ohledu na výsledek. No a druhé doporučení, najděte s kamarádky, které vám v prostředí pomohou. Ne každá žena chce druhé ženě pomáhat, ale já si myslím, že se vždycky najdou. Já je našla a teď se snažím to oplatit.
Adéla Šípová se narodila 22. září 1980 ve Vlašimi. Absolvovala právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Advokacii se věnuje od roku 2009, od roku 2016 se specializuje na právo veřejného zadávání, mj. v souvislosti s kybernetickými hrozbami.
Ve volbách do Senátu PČR v roce 2020 kandidovala jako nestranička za Piráty. V druhém kole porazila kandidáta ODS Petra Bendla poměrem hlasů 67,13 % ku 32,86 %, a stala se tak nejmladší senátorkou. Ve své funkci se věnuje například tématu exekucí či otevřenější advokacie.
Adéla žije v Doksech u Kladna, je matkou pěti dětí a do práce jezdí ráda na kole.
