Na facebookovém profilu jste dlouho měla oficiální status manželky ministra zahraničních věcí. Jsou tedy manželky ministrů vnímány „jen“ jako manželky?
Myslím si, že právě naopak. Statut manželky otevírá dveře k mnohým skvělým iniciativám, jako je realizace charitativních akcí, komunitních projektů a rozvoj neformálních diplomatických vazeb. To vše jsou obrovská okna příležitostí pro Českou republiku a je škoda je nevyužít.
Co zásadního se pro vás změnilo po nástupu manžela do funkce ministra?
Pro mě nastala změna již v době, kdy byl Tomáš náměstkem na ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV). Jeho role byla natolik náročná, že jsem se rozhodla vzít si pracovní sabatikl a naplno se věnovat jeho podpoře, uvolnit mu ruce, aby nemusel být tatínek ve vztahu 50 na 50. Měl příležitost jít dále a bylo potřeba zacílit rodinné síly jedním směrem.
Lišily se nějak vaše představy od reality? Jak vlastně realita ženy ministra zahraničí vypadá?
Je to krásná role. Tím, že jsem měla v době před nástupem široké zkušenosti s prací v neziskovém sektoru, evropské politice, vystudované mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě a rozvojová studia na London School of Economics and Political Science, tak jsme do role vpluli oba dobře připraveni po praktické i teoretické stránce.
Podílela jste se nějak na politické či diplomatické práci vašeho manžela?
Ano i ne. Tomáš samozřejmě nesl veškerou tíži své práce, ale myslím, že i drobnostmi, jako je donesení obleků do čistírny, jsem se podílela na tom, aby se mu v jeho roli vedlo dobře.
Co může žena ministra ve společnosti změnit?
Nevím, opravdu nevím, ale myslím, že toho může dost pokazit. Jsou případy žen, co „oddělaly“ kariéru svého manžela nevhodným vystupováním, vměšováním, nepodporou. Tomu jsem se snažila vyvarovat.
Máte vy sama politické ambice? Musela jste je nějak přehodnotit s ohledem na vytíženost vašeho muže?
Určitě ne nyní. Politika je nesmírně časově náročná a máme dvě děti, které vyžadují dost péče. Chceme, aby z nich vyrostli sebevědomí, šikovní, dobří lidé, a to chce čas, péči, pozornost. Politika je vysoce sociální činnost, takže na péči o své blízké pak nemáte prostor ani sílu.
Jste členkou jiné politické strany (KDU-ČSL) než váš manžel (ČSSD). Narážíte v souvislosti s tím na „politický nesoulad“, když se třeba o politice bavíte doma?
Jsem členkou KDU-ČSL a jsem na to velice hrdá, je to strana s dobrými hodnotami, kterou reprezentuje řada vysoce inspirativních lidí, jak na komunální, tak národní a mezinárodní úrovni. S Tomášem se o politice bavíme minimálně, máme strašně moc dalších projektů, které nás baví rozebírat a jimiž žijeme.
Na politiku nahlížíte poměrně zblízka. Je podle vás zastoupení žen v politice dostatečné? Co by se mohlo změnit?
Ano, nahlížím, a mohu k tomu snad jen říci, že politika je specifické řemeslo, nepodobné žádné jiné profesi, kterou znám. Nemyslím si, že je nutné, aby byly v politice ženy zastoupené 50:50, pokud se muži budou chovat tak, aby práva a potřeby žen byly naplňovány a brány v potaz. Tak jako ženy mohou prosazovat a hájit práva mužů, seniorů, kohokoliv.
Nyní působíte na ministerstvu průmyslu a obchodu, kde se staráte o mezinárodní spolupráci v jaderné energetice. Těžíte v této funkci z vašich zkušeností z dob, kdy byl manžel ministrem zahraničí?
Myslím si, že v každé práci člověk přidává další dílek do puzzle svých dovedností a samozřejmě stojí na půdě toho, co se už naučil. Já čerpám zejména z oblasti byznysu, velmi mě baví podpora rozvoje postavení našich firem na globálních jaderných trzích. Určitě člověk využije schopnost pohybovat se v mezinárodní aréně, zde velmi vděčím za zkušenost z doby Tomova ministrování, kdy jsme fungování v multikulturním a mezinárodním prostředí cvičili na každodenní bázi.
Podporuje vás manžel v plnění vašich vlastních kariérních ambic a snů?
Absolutně a maximálně. A nemyslím si, že by to bylo proto, že „ty jsi podpořila mě, a tak to oplácím“. Myslím, že jsme tak v rodině nastavení obecně, podporujeme se navzájem. A Tomáš často říká: „Rozhodnout se musíš ty, já tě podpořím v čemkoliv“. Je vážně super parťák do života.
Narazila jste někdy na to, že na vás vaše profesní okolí pohlíží spíše jako na manželku bývalého ministra než na expertku, zkušenou postavu z byznysového prostředí, dnes výše postavenou úřednici v energetickém odvětví?
Nikdy mě okolí nevnímalo jako „něčí ženu“, naopak si myslím, že moje identita je dost vidět. Hodně se směju. Ovšem Tom díky svým dvěma metrům taky nepatří mezi neviditelné členy shromáždění. Myslím, že lidé nás vnímají jako „Petříčkovi“. Jsme s Tomem od roku 2003. Nejsem moc silná v počtech, ale teď to tak těžké není... Dvacet let jsme spolu, tak myslím, že i my se vnímáme jako Petříčkovi.
Projevilo se zvolení vašeho muže do funkce ministra ve vašem rodinném životě? Co se změnilo na celkovém fungování rodiny?
Náš svět se obrátil vzhůru nohama. Ochranka, Tomův kabinet, naprosto, ale naprosto plný kalendář, pozornost médií, tlaky ze všech stran, nutnost se rychle adaptovat a pak ukončení práce ze dne na den. Žili jsme skutečně na maximum. Vzpomínám si, že jsme v jeden den měli například pět kufrů v řadě v chodbě – pro mně, Tomáše, děti – protože se nám překrývaly cesty, na které jsme jezdili. Byl to mazec.
Vysoce postavení politici bývají terčem kritiky, jejich rodin nevyjímaje. Týkalo se to i vás?
Na mě byli všichni hodní. Myslím tím média. Na druhou stranu, musím otevřeně říci, že mediální obraz si v dnešní době vytváříme sami a já jsem od počátku vedla zcela zacílenou mediální kampaň, jejímž cílem bylo ukázat, že politika není hrob pro rodinu. Stanovili jsme si komunikační cíle, linie, postup. Na všem jsem spolupracovala se svými přáteli, kteří se pohybují v top managementu firem a věnují se PR a komunikaci. Dělám věci vždy profesionálně, nebo se o to snažím, proto i tvorba mediálního obrazu nebyla nahodilá a měla svou strategii.
Nyní se toto snažím učit ženy politiků a vrcholové manažerky. Myslím, že to je praxe hodná sdílení. Předávat „manželkovské“ dovednosti dále je moje poslání, chci tím napomoci tomu, aby se ženy politiků tolik nerozváděly, aby byly schopné ten tlak ustát. Věřím, že má otevřenost a předávání naučeného může napomoci, tedy doufám, že napomůže. I kdyby má pomoc uchránila před pádem jen jedno manželství , celé to dává smysl.
Máte dvě děti. Co se pro ně změnilo s příchodem manželovy funkce ministra zahraničních věcí?
Občas se jim někdo ve škole zasmál, ale to je takové normální dětské popichování. S tím se dá žít. Jinak si myslím, že si oddychly, když Tom skončil. Jsou rády, že ho mají víc doma a mají prostor s nim rošťačit.
Vrcholoví politici jsou často pryč, daleko od svých rodin, byl to i případ vaší rodiny? Jak jste se s tím vyrovnávala?
Těžko. Samota je největší zabiják vztahu, i proto se snažím ženám politiků pomáhat s tvorbou duševní odolnosti. Protože to je boj a ne každý ho ustojí.
Co konkrétně se muselo změnit s ohledem na chod domácnosti?
Všechno. Především ta připravenost na akci. Obecně jsme dost akční, ale to tempo, co jsme nahodili, bylo zabijácké, vyžadovalo spoustu vychytávek, které jsme aplikovali, abychom kolotoč ustáli a domov nespadl do chaosu. I to ženy učím.
Jak byste zpětně zhodnotila „období ženy ministra“? Co vám to dalo a vzalo?
Rozhodně mi vzalo anonymitu. Nemyslím si, že bych byla známá veřejně, ale v rámci mezinárodní a politické komunity, kde se i profesně pohybuji, už neznámá nejsem. To má výhody i nevýhody. Výhodou je, že se vám otevírají nové možnosti, můžete být součástí zajímavých projektů. Nevýhodou je, že si na skleničku raději dojedete do Brna.
Je váš život nyní klidnější? Co z něj zmizelo a co se naopak objevilo?
Rozhodně se vrátil balanc. Více se s Tomem dělíme o vše a děti se též více zapojují, ale to nesouvisí s prací, ale jejich věkem a s tím, že máme na vše víc času, takže je můžeme k věcem pustit a více vyčkávat na výsledek jejich práce.
Jste velice činorodou ženou, máte nějaký cíl nebo projekt, na kterém momentálně pracujete nebo čemu byste se chtěla věnovat v budoucnu – ať už v politice, úřední sféře nebo kdekoliv jinde?
Teď mě nejvíc baví ta podpora manželek politiků, diplomatů. Má to pro mě jasný cíl, podpořit radost ve vztahu, kde je jeden z partnerů na vrcholu a plně vytížený a pro rodinu to znamená zápřah. Vlastně vše, co dělám, je aplikovatelné i na ženy top manažerů či jinak exponovaných mužů.
Co byste vzkázala ostatním ženám, které mají doma politika?
Aby to nevzdaly.
A ženám, které uvažují o vstupu do politiky?
Ať si zváží, kde mají životní priority. Ale tady to asi vážně závisí na životním období, etapě. Politika je způsob života, ne práce. Je to především služba. Není to od-do, nemá to jasná pravidla. Je to velmi tvrdé prostředí s nejistým trváním. Ta pozitiva, že můžete ovlivňovat věci, být blízko zajímavých informací, to není potřeba zmiňovat, na příjemné věci se zvyká lehko. Ty nástrahy mohou bolet.
Iva Petříčková se narodila v Praze v den, kdy jedničku na žebříčcích songů obsadila píseň Like a Virgin od Madonny. V roce 2008 absolvovala Karlovu univerzitu, kde studovala mezinárodní vztahy. Její studium pokračovalo na London School of Economics and Political Science, kde se věnovala výzkumu v oblasti obchodní etiky. Iva Petříčková je odbornicí v oblasti společenské odpovědnosti firem (CSR). Byla šest let výkonnou ředitelkou organizace Business Leaders Forum, jejímž cílem je kultivovat českou obchodní sféru na základě spolupráce domácích a zahraničních představitelů CSR. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, v oddělení lidských zdrojů energetické společnosti GDF Suez a v Nadaci Forum 2000.
Je manželkou Tomáše Petříčka, který byl od října 2018 do dubna 2021 ministrem zahraničních věcí ČR. Žije v Praze a společně s manželem vychovává dvě děti.
